S Petrem Kopeckým jsem se poprvé setkal ještě před tím, než se započala má veleúspěšná dráha v nejčtenějších novinách Chrudimě. Protože mám rád vše živé, co se pod sluncem hýbe, uvažoval jsem o práci v útulku pro opuštěné psy a kočky, tehdy čerstvě převedeném pod město. Job mi sice unikl, což mi dnes ani trochu nevadí, přesto jsem s Petrem hovořil. Seděl totiž v komisi, před níž se zájemci o flek snažili argumentovat, proč právě oni by měli zametat psí bobky a lovit mrouskající se kočky.
